Rolava Sauersack

By Matej Spiryt | Photographer

May 27^th, 2025

Tin Mine And Prison Camp

Hluboko v nejtemnějších Krušnohorských lesích se nachází kostra cínového dolu a pracovního tábora z druhé světové války - Rolava Sauersack. V Rolavě byly snahy o těžení cínu už od dob středověku. Ale díky nedostupné krajině a vzdálenosti od civilizace nikdy nebyla těžba efektivní - až do doby, kdy mohl nacistický režim použít k nuceným pracím stovky válečných zajatců. Dnes na místě naleznete jenom železobeton. A stín minulosti.

EN: Deep within the darkest forests of the Bohemian Ore Mountains lies the skeletal husk of Rolava Sauersack—a former tin mine and forced WW2 labor camp. The hills here have known miners since the Middle Ages, drawn by whispers of tin beneath the granite. But for centuries, the remoteness and punishing terrain kept the mine from yielding its riches. Then came the war. And with it, men no longer free to leave. Sauersack was one of the places where Nazi regime harnessed war prisoners as expendable labor. Today, only shadow remains.

No footsteps, no voices.

Byla deštivá neděle a začalo se stmívat. Na letní den byla celkem zima....skoro jako by ke mě promlouvaly hory, ať jdu. Teď je ten pravý čas. Když jsem se blížil k Sauersacku, déšť začal nabývat na intenzitě. A pak přišla mlha. Když jsem přijel až k dolu, nikdo tam nebyl - jenom déšť bubnoval na železobetonový skelet bývalého cínového dolu. Za téměř 100 let si voda našla cestu betonem až na kovovou kostru - a jednou za čas jedna z kapek dopadla tak, že vás to donutilo se otočit, abyste se ujistili, že nikdo okolo není. To vás ale nemuselo trápit....jedna věc byla jistá: nikdo v okolí nebyl. Byli jste tu sami.

EN: It was Sunday and it was getting dark. For a summer day, it was quite cold...almost like the forests were telling me to go. Now is the time. As I approached Sauersack, the rain grew heavier, and then came the fog. By the time I reached the ruins, the place was empty. No footsteps, no voices. Just the drumming of rain on rusting concrete bones. Water has spent nearly a century carving its path through the reinforced shell of the mine, baring its corroded skeleton. Every so often, a drop lands just right—sharp, deliberate—making you turn around, certain someone’s there. But they never are - and that’s the one thing you can be sure of out there: you are utterly alone. Nobody around, for miles.

Low in tin, rich in suffering

V roce 1940 se pod správou Zinnbergbau Sudetenland GmbH začala hloubit nová šachta s cílem prozkoumat množství rudy v okolí. Jáma I, jak novou šachtu nazývali, byla hluboká 150 metrů a celkem bylo vyraženo okolo 5 km průzkumných chodeb. Okolo dolu vyrostlo zhruba 40 budov, včetně technického a sociálního zázemí . Zásoby rudy byly odhadnuty na 180 000 tun, ale do konce války se podařilo díky nuceným pracím vytěžit pouze 105 tun cínu (ze 70 000 tun cínové rudy).

EN: In 1940, under the command of Zinnbergbau Sudetenland GmbH, a new shaft—Shaft I—was sunk 150 meters into the mountain, with five kilometers of tunnels carved by hand. Around it, about forty structures rose: barracks, workshops, guard posts. Not a camp. A machine. One that ran on flesh. Geologists estimated 180,000 tons of ore. Yet by the war’s end, only 105 tons of tin had been extracted from 70,000 tons of ore—an effort viable only through the brutal logic of wartime industry.

STALAG XIIIB

Díky nízkému obsahu cínu v rudě byla těžba ekonomická pouze díky válečnému hospodářství. Během války v pracovním táboře Sauersack (který byl součástí systému STALAG XIIIB) pracovalo okolo 400 válečných zajatců - zejména Sověti a Francouzi. Krátce po konci války byl důl i navzdory snahám o pokračování těžby opuštěn.

EN: The ore was poor—low in tin, rich in suffering. The cost wasn’t measured in metal. About 400 prisoners of war—mainly Soviet and French—labored here under the STALAG XIIIB system. A forced labor site. When the war ended, attempts were made to keep the mine alive. But the mountain had other plans. It took the place back—slowly, relentlessly. Concrete cracked. Steel rotted. The forest closed in. Now, only the rain remains. And the silence. And if you stand still long enough, deep in the ruins, you might feel it—that the forest hasn’t forgotten. That the mine still breathes.