Svatba na zámku Janovice

Terka a Vláďa

By Matej Spiryt | Photographer

September 13^th, 2024

Turning it around

When I shot my first wedding, everything just clicked. I got lucky. My "skill" played a role, sure, but a much smaller one than I or my ego would’ve admitted back then. Every now and then, anyone can snap some good shots, often without trying. But this weekend? Far from it. Driving to the wedding Saturday morning, I passed multiple car accidents. The venue was expecting about 80 mm of rainfall, with flood warnings. Just two days before, it was obvious that the weather wouldn't cooperate and the “magical outdoor ceremony” in the castle park was no longer happening. The ground was completely soaked, turning any walk on the grass into a muddy wade.

CZ: Když jsem fotil svojí první svatbu, všechno mi vyšlo. Měl jsem štěstí. Můj "um" v úspěchu nějakou roli hrál, ale mnohem menší, než jsem si já a moje ego v tý době dokázal připustit. Dobrý fotky totiž vyjdou občas každýmu a někdy pro to nemusíte udělat vůbec nic. Tenhle víkend takovej nebyl. Když jsem jel v sobotu ráno na svatbu, potkal jsem cestou několik bouraček. Na místě mělo spadnout cca 80 mm srážek a hrozily povodně. Dva dny před svatbou bylo totálně jasný, že počasí nemá šanci vyjít a "kouzelnej obřad pod širým nebem" v zámeckým parku se najednou stal fikcí, protože park byl totálně podmáčenej a místo procházky trávou by se člověk brodil bahnem.

The chappel

The entire wedding plan had to change. The ceremony got moved last minute to a tiny chapel, smaller than my first student apartment, with lighting akin to a bus station underpass. One window, and I only had my 18 mm wide-angle. Normally, that lens fits anywhere, but in this chapel, even an 8 mm fisheye would feel like a portrait lens. Here I was, not praying to Jesus in this baroque chapel, but to Kenji, a Czech wedding photographer known for working magic with a wide-angle lenses.

CZ: Celej plán svatby se musel změnit. Obřad se přesunul narychlo do kaple, která byla menší než můj první studentskej byt a světla tam bylo asi podobně, jako na holešovickým nádraží v autobusovým průchodu. V kapli bylo jedno okno a já měl jenom 18 mm širokáč. Já se s tímhle objektivem normálně vlezu kamkoliv, ale v tomhle místě by se i z 8 mm rybího oka stal dokonalej portrétní objektiv. Byl jsem sice v barokní kapli, ale v tu chvíli jsem se nemodlil k ježíšovi, ale ke Kenjimu (pro nefotografy: Kenji je známej svatební fotograf, kterej netradičně fotí hodně širokým objektivem).

"Get lost", but politely

I set up my Godox speedlight in a corner on a tripod, slapped on a transmitter, and wedged myself right behind the officiant — the only spot that fit me. The officiant (local mayor - a venerable old lady) looked back and asked if I had enough space, which could only be interpreted (from a women of her age and social status) as a polite way of telling me "to get lost". It was freezing inside, so most of the guests were bundled up in puffy coats. Not exactly the perfect outfit for group portraits, as you can imagine. Plus, the rain was relentless, so everyone huddled close to the chapel, and we shot the portraits under the entryway instead of wandering off somewhere scenic...

CZ: Nastavil jsem si godox do rohu na tripod, nasadil odpalovač a šel jsem dejchat starostce za krk, protože to bylo jediný místo, kam jsem se vešel. Starostka se mě zeptala, jestli tam mám dost místa, což jsem od paní v jejím věku a společenském postavení pochopil jako slušnou verzi "táhni do hajzlu vole". Celou dobu byla strašná zima, takže většina hostů byla nabalená v péřovkách, což na portrétní skupinové focení (jak si asi dokážete představit) není vyloženě perfektní outfit. Navíc strašně pršelo a většině lidí se nechtělo do deště, takže jsme portréty udělali v podchodu u vstupní brány co nejblíž kapli, aby se nemuselo nikam chodit.

Fastest shot in the west

Now, this was supposed to be the time for romantic couple portraits in a little garden — which was now underwater. Adding to the drama, the bride and groom’s young daughter had had enough, leaving mom no choice but to attend to her sobbing toddler. At that moment, even Seinfeld couldn’t wring humor out of this situation. With the rainy mood pressing down, everyone agreed it was time to head for lunch. As we were about to leave, I called out to the bride and groom, and we created what would become the fastest portraits I have ever taken (as seen on the right).

CZ: Na tuhle chvíli bylo naplánováno portrétní focení svatebního páru v parčíku. Ten byl pod vodou. Zároveň to byl také moment, kdy to přestalo bavit dceru ženicha a nevěsty a situace, v které žádná máma na světě nedá přednost ničemu jinému, než svému tříletému plačícímu dítěti (pokud teda nejste Alenka Šilerová a v parku na vás nečeká páv). Z týhle situace by ironickej vtip nevytřískal už ani sám Seinfeld. Něvěsta a ženich podlehli pochmurnému počasí a udělalo se rozhnodutí přesunout celou skupinu na oběd. Při odcházení jsem oba asi na 20 vteřin zastavil u vstupní brány zámku a udělali jsme nejrychlejší portréty v mým životě (k vidění vpravo).

Brezhnev remembers

On the 30-minute drive to the restaurant, I somehow convinced myself things were going to turn around. That illusion didn’t last long — the restaurant looked like a Brezhnev-era relic. Luckily, the saying "don’t judge a book by its cover" held true: inside, though cozy and small, it was charming, with the friendliest staff.

CZ: Během svojí 30 minutové cesty k restauraci jsem z nějakého důvodu pojal pocitu, že teď už to bude jenom dobrý - z čehož mě vzápětí vyvedl moment, kdy jsem poprvé spatřil restaurační budovu, která zvenku vypadala, že se na její výstavbě podílel sám Brežněv. Jak se naštěstí říká - nesuď knihu podle obalu. Vnitřek, ačkoliv prťavej, byl kouzelnej a se strašně milou obsluhou.

The gutter shot

With the rain still pouring and the bride and groom needing a little social distance from the guests, I took them outside to the restaurant’s garden and put them under a gutter for a little “cooling off.” When half the water splashed down the bride's back, I realized this might have been a terrible idea. As she stared at me, I instinctively suggested they kiss — a classic shot. I interpretted the next five seconds of silence as them deciding whether to kick me to the buttocks, bash me with an umbrella, or keep it classy. They opted for the last, and yes, we got the kiss shot (it’s the one below).

CZ: Protože venku málo pršelo a ženich s nevěstou vypadali, že by jim přes neustupující pozornost svatebčanů neuškodila troška sociálního distancu, vzal jsem je na zahrádku restaurace, postavil je pod okap a dal jim studenou sprchu - na uklidnění. Nevěstě půlka vody z okapu vytekla na záda a já z výrazů pojal pocit, že tohle jsem tentokrát skutečně posral. Zatímco nevěstě teklo za krk, nenapadlo mě nic lepšího, než je instruovat k líbačce. Následujících 5 vteřin tichého zíraní jsem vyhodnotil jako moment, kdy se snažili rozhodnout, jestli mě pošlou do prdele, umlátěj mě paraplíčkem nebo udržej dekórum. Vyhrálo to poslední a i ta líbačka byla (fotka dole).

Looking back

Shooting magical sunset portraits? Anyone can do that. The real mark of a good photographer is pulling off great shots when everything’s against you. Bridezilla, poor lighting, awful weather, uninspiring venues, uncooperative guests — these are the real challenges, and they’ll come up eventually. That first wedding success doesn’t show you this. And while an early win can feel great, it might fool you into thinking you don’t need to keep getting better.

CZ: Kouzelný portréty při západu slunce dokáže udělat i úplný jelito, ale známka opravdu dobrýho fotografa je, když se všechno obrátí proti vám a vy z toho stejně dokážete vytřískat maximum. Bridezilla, špatný světlo, špatný počasí, hrozný prostředí socialistickejch městskejch úřadů, nespolupracující nebo sabotující hosti - to všechno jsou reálný problémy, na který dřív nebo později člověk narazí. Tohle vám během první svatby nedojde a i když se vám povede, počáteční úspěch pro vás může být i prokletím, protože naberete pocitu, že jste skvělí a zlepšovat se nemusíte.

Memory to cherish

It’s now the morning after, and I’m editing the photos. Looking back, I know I’ll remember this wedding for a long time. Not just because the bride, groom, and their families handled it all with grace and good humor, but because it’s the kind of wedding that keeps you grounded. It’s a humbling reminder that my journey isn’t over, that I learned something, and that ego is only ever in the way of true growth.

CZ: Je druhej den ráno a já edituju fotky. Při zpětném ohlédnutí mi dochází, že tuhle svatbu si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Nejenže to ženich s nevěstou a rodinou zvládli s naprostým nadhledem a dobrou náladou. Pro mě to byla především jedna ze svateb, který vám díky neočekávanému vývoji uštědří lekci v pokoře a díky níž si uvědomíte, že vaše cesta není u konce, že jste se něco naučili a že nabubřelý ego je jenom překážka v jakýmkoliv osobnostním růstu.